BUKOVACOVA PANNA

Zároveň Tomášovy obrazy počítají a pracují s naší osobní pamětí, nabitou sledem osobních, společenských i historických zážitků a dojmů. Více než kdy jindy si tuto skutečnost uvědomujeme u posledního velkého malířova cyklu Bukovacova panna, který podmanivě rozšiřuje společensko-historický Tomášův obrazový záběr epizod, postav a událostí z posledního ukončeného století. Tento malířsko-dějinný koncept, rozvíjený od druhé poloviny 80. let a odstartovaný sérií Z deníku dědy legionáře, je, jak vidno, stále živý a obrazonosný.

Poslední malířova série nese tedy poněkud překvapivý titul Bukovacova panna; ona panna je také osou celého cyklu. Tomáš Císařovský ji objevil ve svém bývalém ateliéru v pražských Dejvicích, který před ním sdílel v Praze dlouho usazený jugoslávský malíř Vlaho Bukovac. Než v roce 1922 umřel, zanechal tento Chorvat výraznou stopu v českém malířství díky svému působení na pražské Akademii; jeho ateliérem prošel kupříkladu Emil Filla a Bohumil Kubišta. Odložená panna páně Bukovace zase zanechává stopu v soudobobých malířských dějinách. Kdysi podobné propriety patřily k výbavám malířských ateliérů, dnes je tento předmět anachronickou raritou. Bukovacova panna však vstoupila do Tomášova života. Když byl Tomáš v rozpuklém českém novokapitalismu z ateliéru vypuzen, přemístil se kousek za Prahu, do Hostouně, do bývalého hostince naproti kostelu. Panna se s ním ovšem přestěhovala. Z buržoazních Dejvic do vesnice mezi Prahou a Kladnem, do prostoru, v čase zmrazeném svojí neuchopitelností, do velkého sálu, dnes ztichlého natolik, že vřava dělnických zábav se vybaví jen s velkou dávkou představivosti. Zde panna čekala. Čekala na malířovo zvěstování, na letmý zákmit zájmu, které jí přemístí ze záhrobí zapomnění do světla potřebnosti a smyslu. Nejen že se dočkala, ale dotkla se jí nesmrtelnost, která ji, poprvé, vyvedla ze stínů modelu, překrývaného šaty a podobami jiných, na plátno ve své skutečnosti. Stala se výmluvnou a aktivní postavou, která propojuje paměť malířství a paměť ateliérů s pamětí a představami malíře, a nás diváky mate možná víc, než si připustíme.

Malířská panna možná lehce evokuje surrealistickou Prahu, okouzlenou nepatřičnými spojeními a do nedohledna uvolněnou imaginací. I to je součást Tomášových obrazů. Příběhy v nich malíř naznačuje, napovídá, akcentuje a současně je nabízí k interpretaci a otevírá jejich vyznění. A také paměti. Ta se stále propadá, ta kolektivní i osobní, a Tomáš ji svým malováním zastavuje, zadržuje; paměť je pro něj důležitá, i když už je dávno rozostřená. Proto ji lze znovu konstruovat, jak ze sna, který byl kdysi skutečností, mimo kontext, či v jiném kontextu; paměť je stejně pravdivá jako neskutečná, je stejně pravdivá jako panna, která nikdy nežila, a přesto je společnicí paměti. Panna se tak stává “neskutečným”, ale přítomným alter egem, a to stejně tak malíře jako diváka.

Spisovatel a bohémský filosof Ladislav Klíma, který nikam nikdy nemohl zapadnout, grafik a rytec Josef Váchal, bratří Čapkové, kvílivý bítník a kvílivý básník Allan Ginsberg, maminka malíře Tomáše a malíř sám - jako hlava, vystavená po popravě, jako hlava Jana Křtitele v rukou démonické Salomé, jako busta pro nesmrtelnost, v rukou panny, té panny, která ztělesňuje dějiny malířství a malířství jako takové, malířství jako osudovou volbu bez možnosti úniku, ale také intimní vztah s malířstvím, se světlem, s leskem i přítmím ateliérů. A dále. Úsečný a sečný básník Vladimír Holan, Jiří Kolář, který propojil básnění s vizualitou, motocyklový závodník Antonín Vitvar, baskytarista a padlý anděl Vladimír Padrůněk, podivínský komunistický vůdce osmašedesátého Alexander Dubček. A také Hurvínek, první sovětská kosmonautka Valentina Těreškovová, spiritista Karel Sezemský, brilantní kreslíř a konzervativní malíř Max Švabinský, Pavlína Pořízek, první superstar modelinku, filmová fatální režisérka Věra Chytilová, Paul Gauguin, který před civilizací uprchl do ráje, tam, kam utíká na krátké časy také Tomáš, a osamělý abstrakcionista a mystik všehomíra František Kupka. Tyto postavy Tomáš malířsky posvěcuje ze své paměti a dává jim olejovou nesmrtelnost. Každý máme takový osobní vesmír, společenskou a kulturní Valhalu, Valhalu naší existence.

Martin Dostál