FORBIDDEN PLEASURES

Skopofilie je základním gestem vizuální kultury, ale také její moralistní černou skvrnou. 

V psychoanalytické tradici, zvláště u Freuda, označuje potěšení z dívání – původně erotického – které se však ve vizuální kultuře rozšiřuje na obecnější touhu ovládat obraz pohledem, stát se svědkem, ale zůstat skryt.

A zde se proplétají psychoanalytické koncepty s teologickou historií. Náboženské tradice projevují nedůvěru vůči oku, které hledí příliš dychtivě. V raném křesťanství byl obraz považován za potenciálně nebezpečný artefakt – sváděl k falešnému uctívání, nahrazoval slovo a vnucoval se oku tam, kde měla kralovat čistota ducha. Exodus to formuluje: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho… nebudeš se ničemu takovému klanět.“ Byzantské i protestantské ikonoklastické epizody tak nejsou jen výkyvem víry, ale symptomem hlubšího napětí mezi viděním a věřením. Katolická církev oproti tomu rozvinula rafinovanější strategii: obraz není zakázán – naopak. Slouží jako nástroj, místo aby vedl k hříchu, svádí k víře. 

Obě perspektivy, náboženskou i psychoanalytickou, spojuje podezření, že obraz není nikdy neutrální. Nese v sobě moc svádět, a tedy i hřešit. A právě tato dynamika je u Jiráska ústředním bodem: jeho obrazy nejsou čisté ani vykoupené. Jsou potěšením, které samo sebe obviňuje. Vina je ostatně Jiráskův modus operandi. Věčně je něco špatně. Nevěří v čistotu záměru ani krásy, zato důvěřuje vizuálnímu přetlaku, horroru vacui, hedonistické obraznosti, která nezná míru – a ani se nesnaží ji hledat. 

Tento vědomý vztah k vině – jako hybné síle i estetickému filtru – zároveň otevírá Jiráskovu tvorbu směrem k širšímu kulturnímu kontextu. Otevřeně přiznaný obrazový hedonismus totiž souzní s paradoxní zkušeností současné vizuální kultury, kde nadbytek obrazů vede k jejich vyprázdnění. Někteří teoretici proto mluví o novodobém ikonoklasmu: obrazy už nejsou ničeny, ale rozmělňovány. 

V kontextu postmoderního uvažování je Jirásek možná jedním z mála, kdo přiznává otevřeně, že kýč, patos, tragédie i vděk mohou existovat na jedné vizuální ploše – a že právě v tom spočívá naše kulturní dědictví. Nevěří v hierarchie, a možná právě proto dokáže s takovou lehkostí propojovat umění i vizuální jazyk popkultury. Jeho série lze číst jako hudební desky. Tracklist tvoří inscenace, které samplují baroko, remixují náboženskou ikonografii a scratchují popkulturní kýč. Každý obraz je zároveň aktem hedonismu i sebemrskačství – potěšením z krásy, která se tváří jako vina, a vinou, která se maskuje jako estetický požitek. Tohle nejsou obrazy pro odpočívající oko. Jsou to pasti. Vizualita v nich není dekorací, ale nástrojem neklidu. A tak: kdo tu vlastně hřeší? Autor, který obraz vypustil do světa jako vizuální virus? Možná je celá ta dichotomie jen dobře vypraný koncept. Ve skutečnosti jde o optiku kultury, která se transformovala, ale nikdy nezbavila svého původního nánosu. Přechod z katolické estetiky do popkulturního spektáklu dost možná nepředstavuje skok, ale plynulé pokračování. Místo Krista dělník, místo mučedníka popová ikona, místo relikvie paměťová karta. Zůstal jen rám, do kterého lze zavěsit cokoli – vinou počínaje.

Kateřina Sysová