FUSION

Je trefné především proto, že dobře charakterizuje jak inspirační, tak formální podstatu jejích obrazů. Ty jsou na jednu stranu úzce navázány na osobní život, jako kombinovaná esence toho, co ji obklopuje, co prožila, nebo toho, o čem přemýšlí a co cítí. Na stranu druhou se jedná o osobitou syntézu různých vizuálních vlivů, z nichž vědomě nebo intuitivně čerpá a ony se v proměnlivém poměru, dynamice a vzájemném vztahu prosazují do finálního obrazového vzorce. Obě platformy se navíc překrývají, coby dvojjediná obsahová a optická stránka její malby, a teprve jejich splynutím, tedy jakousi fúzí fúzí, vzniká plnohodnotná kvalita obrazu. 

Jakkoli je malířský jazyk Jany Šárové ukotvený v realitě a z realistického tvarosloví její práce vycházejí, takže je o ní možné uvažovat jako o vypravěčce příběhů, téměř nikdy je není možné číst jednoznačně. Vždy se objevuje nějaký prvek, který přímočarost interpretace zpochybňuje. Někdy je to těžko přenosná sebezpytná zkušenost, jindy snaha, aby se na první pohled běžné věci projevovaly jinak, než je člověk zvyklý. V posledních letech v tomto ohledu funguje také kolážovitá stavba jejích maleb, která z nich vytváří otevřené vizuální schéma. To se přirozeně projevuje spíš jako individuální katalyzátor pocitů a asociací, než přehledný horizont dějů a událostí, jež stály za vznikem obrazu.

I když se podoba prací Jany Šárové během času proměňovala, je možné tvrdit, že v zásadě šlo vždy o jistou formu vizuálního deníku. Už úvodní tvůrčí fáze naznačila priority, které determinují její tvorbu do dneška. Velmi brzy u ní byl zřejmý příklon k práci na papíře. Z toho vyplývá rukopis, který má výrazný kresebný akcent. Jako jedna z mála také naplno využívá plnost a brutalitu barev, kterou jí momentálně poskytuje akvarel. Významné je také pokrývání plochy obrazu "na spad", takže se motiv nachází v neuzavřeném nekonečnu a je jedno, jestli ho tvoří neproniknutelná temnota, stereometrická kompozice, nebo ornamentální džungle organických tvarů. 

Iniciačním obrazem, který definuje její tvorbu až do současnosti, je Crazy Garden (2018), jenž představuje jakousi syntézu osobního zkoumání malby. K němu se váže i posun od doslovnější práce podle modelu k emotivnímu příběhu. Aktuální vývoj ovlivňovala především inspirace vycházející z intenzity míst, ať už reálně poznaných nebo zprostředkovaných fotografiemi či vyprávěním. Zábrany ohledně extrémního kolorismu odstranil a osvobození od mantinelů tradice západního umění naopak přinesl pobyt v Indii. Další kapitolu otevřely knihy o Japonsku nebo vyprávění příběhů z prostředí Jižní Ameriky a jejich transformace do vlastního myšlenkového a vizuálního světa. Významná byla i cesta do Říma, která otevřela sebeuvědomění ve smyslu potvrzení kulturních kořenů. Ale nejde jen o atraktivní destinace, do jejích obrazů se občas propisují i v podstatě banální setkání s realitou.

V centru zájmu Jany Šárové je v poslední době úhrnný prožitek, který obvykle vychází z vlastního mentálního inventáře. Sama přitom nežije tak, že by konzumovala mediální každodennost. Její přítomnost má složitější podstatu než obvyklé dnes nebo zítra. Jde spíš o typ osobní věčnosti, která je epochální ve smyslu životní zkušenosti. Její vizuální labyrinty sestavené z příběhů a emocí jsou informací o vlastním životě s odkazy k jiným kulturám, které odrážejí dnešní globální situaci, kdy se svět zmenšil do ještě nikdy nepoznané míry. Jsou z podstaty dvoufázové - rychlé i pomalé zároveň. Zosobňují možnost uvidět v nich všechno naráz, a přesto zažít pocit, že to pokračuje a vede ještě někam dál. 

Radek Wohlmuth