Iluze rovnováhy

První vedl Antonín Střížek se svým smyslem pro svébytný popis interiérů a exteriérů prostřednictvím vnitřního naladění, využívající v rámci malířské metody latentní nostalgii s prvky aranžovaných ironických zkratek a emocionální distance. V čele druhého ateliéru působil Michael Rittstein pracující s rychlým, impulzivním výrazem a okamžitou, expresivní asociací. Často také ve své ikonografii zacházel/zachází se zvířecím komparzem operujícím v civilizačním světě lidských symbolů. Obě tato východiska jsou, zdá se, pro tvorbu Aleny Anderlové směrodatná. Tvoří jakýsi genealogický základ, který autorka rozvíjením proměňuje, přetváří a sjednocuje ve vlastní osobitou malířskou poetiku.

V obrazech Aleny Anderlové se snoubí cit pro barvu a barevnou kompozici se smyslem pro křehkou absurditu a jemnou ironii. Kultivovaný kolorit propůjčuje dílům specifickou atmosféru nočních tišin, opuštěných míst, rozjímavého nokturna. Zároveň vyvažuje přítomnost sémiotických kontrastů a narativních zlomů, kterými autorka rozrušuje automatismy vidění a vnímání, aby v divákovi probudila zájem o věci a témata, která ji osobně zajímají nebo trápí. Lidskou figuru často nahrazuje zvířecí, aby na jedné straně stupňovala disparátnost okamžiku v jeho malířské totalizaci a na straně druhé vyjevila samotnou podstatu – čistě lidský problém založený na obavách rozumu, který se před určitými otázkami ocitá v koncích. A je to právě rozum, který člověka zdánlivě odlišuje od zvířecích jednatelů a jejich pudového založení. Zdánlivost této „jistoty“ prověřují ale momenty spojené se změnami životních podmínek. Mohou to být krize, které náhle sjednocují člověka s říší přírody. Dávají mu pocítit nedělitelnost světa. Usvědčují ho z principiální závislosti na podmínkách života, které máme společné se všemi živými organismy na této planetě. Mohou to být ale i „měkčí“, civilizační příklady. Například sport, v rámci jehož stanovených pravidel se člověk mění na odosobněný mechanismus sledující stanovený cíl. Rozum je tu vytěsněn pudem, stimulovanou touhou po výkonu a naplněném vítězství. 

Jedním z hlavních motivů, jenž svou malbou autorka tematizuje, je proto „akt proměny“ (dlouhodobý i okamžitý). Každou situaci umělkyně vnímá jako místo souběhu různých příčin a následků. Jako určitý transformační uzel (křižovatka), z něhož lze couvat v čase zpět k původním prapříčinám „děje“, nebo vizionářsky uvažovat, hádat o budoucím, co že zpřítomněný okamžik může na horizontu našich představ rozehrát. Motiv transformace je tu přímo navázán na schopnosti lidské imaginace vyrovnávat emocionální rozkolísání způsobené vnějším podrážděním organismu. Je to právě práce s obrazovou „atmosférou“, která zhušťuje či naopak uvolňuje napětí sémantických zvratů, potažmo dějových přerodů. A je to také velmi působivé zacházení s jemnou ironií, jež je schopna se prostřednictvím distance emancipovat i od velmi závažných, často osudových témat (např. klimatické změny, epidemie, fake news, totalita, násilí apod.), které otřásají našimi dosavadními jistotami. Jistotami rozumu s jeho nezpochybnitelnou říší vědy (výzkum a aplikace).

Metaforu „proměny“ Anderlová používá v obrazech i přímo, v jejím „procesuálním zvěcnění“. Je to například fyzikální proměna vody v různá skupenství (tekutina, led, pára, mlha) či proměna jejích vlastností za určitých podmínek (tekutost, zrcadlení, hladká rovina). Patří sem také motiv ohně (s procesem hoření) plnící svůj evoluční úkol: „Živel, který mě zajímá a objevuje se v několika mých obrazech, je oheň (Táborák, Home, Noční můry, Adam, Dynamit ad.). Schopnost člověka rozdělat a udržovat oheň, je schopnost, která nás odlišuje od zvířat.“ Dalším rozměrem je zoologická metamorfóza živočišných druhů (motýl, žába). U Motýla autorka zdůrazňuje kontrast mezi vývojovou fází plazící se housenky a vzletností vzduchem plachtícího, barevně často okouzlujícího organismu. Tento symbol emancipace, jenž je opět lidským výkladem, tedy výkladem rozumu, ale umělkyně dále posouvá až do oblasti absurdity: „V mých obrazech však (…) metamorfóza pokračuje. Postupnou mutací se motýl mění v medvěda, zajíce další tvory, tak aby nakonec zmutovat do podoby člověka nebo letadla.“  

Sebestřednost člověka je v každém případě alarmující. Vše kolem nás nasvědčuje tomu, že se pod povrchem známého světa odehrává cosi neznámého, co v budoucnu může komplexně prověřit náš status quo (civilizace) v jeho zdánlivých jistotách. Umění a obraz, jako výsostně lidská činnost, jsou v ohlašování předzvěstí tohoto druhu proto tak úspěšné, protože jsou schopny podprahově propojovat rozum s volnou imaginací, racionální problém s jeho polozapomenutým rituálním a pudovým rámcem. A je to právě malířské dílo Aleny Anderlové, které slibně ukazuje, jak lze bez zbytečných angažovaných efektů budovat v rámci obrazového média silně rezonující POCIT SOUČASNOSTI, který přirozeně komunikuje a vede ke sdílení. Efekty tu nejsou potřeba. Stačí se umět vyjádřit.

Petr Vaňous, kurátor