NEBO NA ZEMI

Peter Fabo pracuje s fotografií jako s impulzivním nástrojem nutkavé registrace. Ta je buď vnější, nebo vnitřní. Pro vnější používá apropriace reálných situací s veškerou možnou surovou popisností, která se podprahově usazuje v lidském vědomí a tiká tu jako horečnatá pochybnost ve spáncích či čekající, dobře umístěná rozbuška. Druhý typ registrace – vnitřní – zohledňuje samotné procesy tvorby, proud valící se ven. Ventil, který se pod tlakem hroutí. Tady se autor noří do technologického procesu fotografické „materializace“ obrazu. Splývá s ním. Sám se stává látkou, médiem, vývojkou a zhodnocovaným materiálem. Pro okamžitost záznamu je nejvhodnějším nosičem fotogram. Protože jde o autenticitu výrazu, který se rodí z jakéhosi manického sebe-rituálu, forma je sekundární. Peter Fabo hovoří o špinavé cestě technologie do které umisťuje svá gesta, obrazy a poselství.

Fabova fotografická práce volí přímou cestu experimentu, v níž se však fixují opakující se znaky, které tak dostávají relevantní pozici referentů. Odkazují k tématu, či spíše tematizaci určitých oblastí lidské zkušenosti, které samy procházejí procesem podráždění a šoku. Autor hledá analogii mezi tvorbou a ontologickým pohybem, jemuž jsou do cesty kladeny překážky, respektive usiluje o výraz, který by tento pohyb co nejvíce sjednotil. Tvorba jako přímá akce, do níž se sype, co je po ruce. Rentgeny všednosti a revolty. Vznikají paralelní výrazové řady: obrazy-znaky, obrazy-struktury, obrazy-archivy, obrazy-banality. Výstava je potom fází jejich promíchání. „Emulze“, z níž se vyjeví výsledný „obraz“ je tu zastoupena médiem výstavy. Ta má své charakteristické aspekty, jež můžeme pozorovat u podobně uvažujících autorů, kterými je Wolfgang Tillmans nebo byl Eberhard Havekost. 

Především jde o rozpuštění reprezentace. Ta je nahrazena proměnlivým, tekutým kontextem, který různě zabarvuje emoce, zakaluje nebo vybrušuje a přelešťuje významy v jejich rozmanitých materiálních výstupech. Vzniká tříšť času odkazující na nemožnost setrvat v přítomnosti, neboť fotografie (a každé umělecké dílo) je vždy ohlédnutím zpět. Fabo se koncentruje na vzorce prolínání různých minulostí. Mísí to, co bylo včera s tím, co emanuje a sedimentuje z dětství, ze vztahů, ze společnosti, z politiky ad. Různé stupně vědomí například stojí za jeho aktuálním statusem - „aktivním otcovstvím“. 

Výstava Nebo na zemi je prostupující se evokací diverzity tvořící a zároveň samovolně reflektující pocit ze současnosti. Iracionalita trhlin a meziprostorů ztělesňuje zrak. Odkazuje na jeho zranitelnost, která hrozí při pozorném „dívání se“, při „spatřování“. Melancholie nemíst a zapomenutých záhybů, v nichž se cosi zapouzdřilo je přehlušováno zvučnými gesty. Svět špíny překrývají loga a emotikony. Diamant tvrdý jako moc, banán měkký jako člověk. Nebe na zemi (český překlad) lze vnímat v ostré ambivalenci. Vážně, ironicky i vizionářsky. Vizionářsky ovšem spíše bezvýchodně - jako zhroucení nebeské klenby, v jejíchž sutinách se možná něco nového zrodí.

Petr Vaňous