NEJDŘÍV NÁM DOŠEL BENZÍN A PAK JSME NABOURALI

Na první pohled by se mohlo jednat o větu, která se vztahuje třeba k nepříliš povedenému rodinnému výletu, což by ostatně jen potvrzovalo Matuškovu pozici vizuálního storytellera, jenž ve své tvorbě přiznaně čerpá i z osobního života. Nicméně blíže neidentifikovaná první osoba množného čísla, která jej sice ze skupiny dotčených aktérů nevyjímá, ale zároveň jejich počet otevírá až k nekonečnu, dává výroku významový přesah a v konečném důsledku vlastně celospolečenský rozměr. Jinými slovy, umožňuje ho vnímat jako metaforu.

            Z téměř banální průpovídky se tak obratem může stát možná až překvapivě aktuální a především celkem trefný komentář ohledně momentální dějinné situace. Zahrnuje přitom nejen environmentální, technologickou, ale naneštěstí i současnou politickou realitu. Ostatně právě takový je možná i klíčový princip vizuálního uvažování Jakuba Matušky. Konfrontační balancování mezi každodenním a archetypálním, subjektivním a obecně rozšířeným, viditelným a myšleným, ideálním a deformovaným. A to ve fyzickém i psychickém slova smyslu. To vše se propisuje nejen do námětů, ale intuitivně také do formální stránky jeho prací, které představují osobitou výtvarnou fúzi na pomezí kresby a malby. 

            Jakub Matuška se v jejím rámci ještě více posunul k větší subtilnosti a transparentnosti. Ideovým základem jeho obrazů dál zůstávají drobné spontánní skici později do dalších detailů rozpracovávané skrze digitální zásahy. Důraz na kontury koresponduje s jeho graffiti minulostí, takže je logické, že kresbu promyšleně vnímá se zvláštním ohledem na různorodý charakter vnitřních i vnějších obrysových linií - někdy fragmentovaných, jindy pro změnu kaligraficky živých. Posléze ji do prostorových plánů konstruuje barvami pokládanými přes šablony airbrushem a dotváří doteky štětcem. Také v tomto případě jde o antagonisticky definovaný celek, který má podobu jakéhosi kontrolovaného chaosu, kdy na jedné straně stojí nervní svoboda kresby, na druhé pevné hranice lepenky. 

            Přestože se ve výsledku jedná o poměrně zdlouhavý proces, záměrem naopak je, aby vše vypadalo jednoduše, uvolněně a k tomu snad ještě trochu podivně. Jako v životě. Vždyť právě zdánlivě bezvýznamné okamžiky všedních dní jsou často osvícenými východisky a základními hybnými momenty Matuškových prací, které dál rozvíjejí asociativní řetězce. Většinou je zachycuje téměř doslova. Z mantinelů běžnosti je pak dostává nahota postav, průhledy do jejich nitra, nebo extrémně nepříznivá konstelace okolností, ať je to příliš strmý kopec, „minová pole“ psích exkrementů na chodníku nebo vozovkou prorůstající pahýly stromů. 

            Přestože Jakub Matuška zachycuje téměř výhradně svůj svět, ve skutečnosti jde o kolektivně prožívané vztahové, emotivní a myšlenkové vzorce, které jsou společné prakticky všem. Tak se jeho „osobní“ překlápí ve „veřejné“ a v centru jeho pozornosti se tedy fakticky nachází člověk v určité životní situaci, spíš než on sám. To je i jeden z hlavních důvodů, proč je možné jeho obrazy relativně dobře číst. Skrze sebe nabízí zkoumavý pohled na širší a mnohdy trochu marný obraz společnosti, který ovšem máme často natolik zarytý pod kůží, že už ho sami nevidíme. 

            Nejde jen o to, že při tom přirozeně reflektuje život rodiny se dvěma malými dětmi, což je spektrum, které navzdory tomu, že se jedná o pravděpodobně nejčastější model, v rámci výtvarné scény paradoxně zas až tak pokryté není. Je tu minimálně ještě jedna věc. Totiž vědomí, že životní cíl je často úplně jiný než prostředky, kterými se k němu člověk chce a snaží dostat. Nejdřív dojde benzín. Pak přijde bouračka. A najednou už bude na všechno pozdě.

Radek Wohlmuth