Příběh chaosu

Období jaro 2009 až jaro 2014, šest posledních let, kdy se můj život i práce výrazně proměňují odchodem z města na venkov na bývalou zemědělskou usedlost, které dal můj muž Ivan Šrek jméno Chaos. Byl inspirován knihou Timothy Learyho Chaos a kyberkultura. Chaos je 4 km od Poličky ve Východních Čechách, 180 km od Prahy, 70 km od Brna. Jeho důvody k opuštění města jeho slovy:

„V devadesátých letech se z Prahy, města, kde se v rámci Československé republiky formovaly změny, stala normální evropská metropole se spoustou zábavy a po 24 hodin neutuchajícím životem. Praha magická zmizela. Šeď prázdné noční ulice bez obyvatel jenom s policajty, vystřídaly barvy, světla, hluk, neustálý proud lidí a taxíků. Přestala mě bavit. Je to mašina na prachy.

Přišel mi zajímavý názor Ivana Dejmala – asi prvního postbolševického ministra životního prostředí, že nyní se změny budou formovat na vesnicích a malých městech. Myslím, že měl pravdu. Jestliže v Praze a dalších největších městech se dá mluvit o vznikající občanské společnosti, na vesnici jsme dnes teprve na začátku. Vládnou tu stále zažité modely – 'jiný názor je problém, přistěhovalec je nepřítel, změna je vždy k horšímu, chlap je ten co stojí za tím co jednou řekl i kdyby to byla pitomost a ženský do toho nemají co mluvit, tvrdá ruka a násilí je jediný dobrý výchovný model...' Autoritu tu mají ti nejostřejší v těchto názorech a ti se pak dostávají do parlamentu, kde skutečně společnosti škodí. A těch je,  svojí mocí zblblých lidí víc, než prospěchářů z největších měst.

Také jsem neměl rád tu víkendovou společnost pražských chalupářů a chatařů. Hledal jsem něco na žití alespoň 100 km od Prahy. Ocitnul jsem se nevědomky ve spádové oblasti brněnských víkendářů.

Mám rád vodu a práci s ní. Koupil jsem pozemek v záplavovém území. Mám rád tradiční způsoby obživy ať již v zemědělství nebo řemesle. Cesta zvyšování produkce pomocí mechanizace je cesta do pekel a jsme s tím konfrontováni denně. Devastace přírody i vztahů jak rodiny tak společnosti je v mojí generaci tak viditelná, že jen blázen by v tom chtěl pokračovat. 4 hektary Chaosu se tomu budou snažit bránit.“

Tato výstava reflektuje aspekty života žitého ve snaze o soulad s přírodou a všemi jejími kvalitami. Následuji svého muže a sdílím jeho názory na současný svět. K pobytu zde jsem spěla celý svůj  dosavadní život. V chaosu jsem zvyklá žít od nepaměti. Ranné dětství a dospívání strávené v dílně na výrobu koláží mých kreativních rodičů, mě zásadně ovlivnilo ve způsobu myšlení, chování i přístupu k práci a technologiím. Ale stejně tak silně na mě působily časté pobyty u příbuzných v přírodě.

Dvěma stručnými odbočkami z prostoru usedlosti Chaosu a blízkého okolí byla návštěva Jihozápadní Ugandy, kde jsem měla možnost pobýt dva měsíce na začátku roku 2012. A do Singapooru v roce 2009, oba tyto náhledy „jiného světa“ mě jen potvrdily, že naše směřování je správné. Koncepce výstavy se zaměřuje na možnost alternativních způsobů života. Své přemítání proč jsem našla své místo zrovna tady se mi vysvětlilo „náhodným“ důkladným pročtením rodných listů svých předků. Má praprababička a prababička pochází z nedaleké Vysočiny. Zájem o ekologii, nejen přírody i mezilidskou, permakulturu, přírodní stavitelství, zdravou výživu, soužití s dalšími tvory, přicházen a přirozené i násilné odcházení živých bytostí a rostlin. Rodiny, vztahů, přátel, lásky, práce. Proměny přírody. Velmi obyčejná témata, jejichž akcentaci považuji za důležitou.

V zobrazeních se snažím zviditelnit, často pomocí jednoduché hry zrcadlení, polaritu mezi zdánlivými protiklady, které touto vizuální hrou splývají v jedno. Člověk má mnoho tváří, vrstev, nálad a kvalit. Více a více nevěřím ve zjednodušující hodnocení lidí a věcí. Hledám své místo, jednotu a harmonii v chaosu dnů v chaosu sebe i světa. Ve svých fotografiích se pokouším ukazovat určité rozpětí, pohyb, provázanost dějů a vlastností. Polarity muž/žena, dobro/zlo, světlo/tma, hrubost/něha,  síla/křehkost,  vnitřní/vnější, příroda/technologie, krása/ošklivost, mládí/ stáří,  zrození/smrt,  smutek/radost,  samota/ společenství, láska/nenávist, práce/odpočinek, chaos/řád, to jsou jen odvrácené tváře téhož. Níže citát, který mě zaujal.

„Slovo chaos navozuje představu ztráty kontroly, a to řadu lidí znervózňuje. Pochází ze staré řečtiny, kde slovo 'chaos' znamenalo prázdný prostor anebo propast. Většina z nás se bojí prázdnoty, protože ji považujeme za vakuum, za negativní sílu. Ve skutečnosti je to pozitivní prostor, naplněný potenciálem a oproštěný od omezení a struktur každodenního světa. Chaos nás učí mnoha způsoby: je to místo, kde se všechny protiklady, jako například ženské a mužské, rozpouštějí: kde se protiklady překračují a sjednocují. V chaosu je běžné být vizionářem, a proto je chaos říší umění.“ /Gabrielle Roth, Vypoťte své modliby, Pět rytmů naší duše, 1997, Maitreia 2012./

Vše má zdroj a původ v chaosu, v počátku všeho, podle klasika Lao C, vše plyne v Tao.
Chaos je stále s námi na dosah, žiji přímo v jeho srdci, temná a tajemná síla vycházející z jeho středu je tvořivá a formující. Já jako jedna malá částečka všeho prahnu po  věčném všeobjímajícím tanci velkého Chaosu.

Instalace výstavy zahrnuje v převažující části fotografie, doplněné v menší míře videi a kresbami a prostorovou intervencí. Video vnímám jako protaženou fotografii a kreslení je mi přirozeností, bez níž nemohu být. Pracuji s akvarelem, čínskou tuší, pastelkami a akrylem. Fotografická část výstavy se pohybuje na hranici dokumentu a inscenované fotografie, zábavně protikladných disciplín. Důležitým a symbolickým tématem této výstavy je portrétní cyklus Přátelé z Planety Chaos. Baví mě balanc mezi realitou takovou  jaká je a realitou fiktivní či skrytou, jejíhož zviditelnění se pokouším dosáhnout viditelnou či neviditelnou manipulací s obrazem. Manipulace pro mne není ničím více než prostředkem. Je dnes běžnou součástí naší reality. Důležitý je pro mne výsledný obraz a sdělení, ne to jakými technickými prostředky jsem k němu dospěla.

Naše usedlost i její samotný název Chaos, to co tady žijeme a o co se snažíme je pro mě určitým synonymem či symbolikou dějů ve světě. Jde o hledání toho co je pro nás lidi v současné době nevyhnutelné, kam směřujeme, hledání funkčních kreativních systémů v chaosu. Hledání pravých tváří a hodnot v našem životě. Akcentuji a vnímám propojení „obyčejného“ a „posvátného“. Je to příběh určitého období a cesty, kterou jdu, jdeme.

Děkuji svému muži Ivanovi, děkuji svým předkům, rodině a rodičům, a všem, které jsem na své cestě potkala, děkuji Pavlu Lagnerovi za tuto výzvu a možnost. Děkuji Václavu Cílkovi a Jiřímu Zemánkovi. Děkuji Milanu Brátovi. Výstavu věnuji našemu adoptivnímu synovi Hugovi s díky Univerzu, že nám ho prostřednictvím jeho biologických rodičů seslalo a dovoluje nám s ním být.

Veronika Šrek Bromová
16. 7. 2014, podvečer, Chaos, Střítež

Kurátor | Ivan Šrek
Poděkování | Jiří Zemánek, Fotonova