VNITŘNOSTI PROMĚNY

Základní charakterová vlastnost kresby - popisnost - je tu vkládána do služby volných asociací, pro které je hledán tvar, symbolická platnost, dějová konfigurace a obrazová konstelace. Napětí mezi precizním detailem a neustále se proměňujícím celkem obrazu (proces přeskládávání) umožňuje autorce zaměřit situace a stavy, jejichž východiska lze nalézat v oblasti reflektovaného podvědomí. Časté neohraničení pohledu v kresbě jako by odkazovalo na pozorování či vhled do jiné dimenze času a vědomí. Na jakýsi skrytý a v něčem vzrušující voyerismus, který svou zvědavostí naráží na jevové nepatřičnosti skrývající v sobě blíže neobjasněná tajemství. Status podvědomí tu odpovídá nelogické proměnlivosti snu. 

Obrazy Dany Sahánkové fungují jako aluze na objektivní předmětnost (potažmo tělesnost), která je však nakročena k dalším proměnám a transformacím. Podstatným motivem kreseb je pohyb stojící za neustálým přeskupováním kompozic ve směru skladby i demontáže, zhušťování i mizení; zneklidňující vířivý pohyb, který nepřímo odkazuje na vzájemné prostupování rozumu, vzpomínek, smyslové zkušenosti a mimovolní paměti v rovině lidského vnímání. A je to právě vnímání, které propojuje časové vrstvy různě vzdálené minulosti s operativním stanovištěm diváka, který se, jako ten kdo sní, propadá do matérie nerozlišitelného matrixu. Tam, kde se vytrácí, a kde mizí uklidňující fenomenální podstata povrchní smyslové zkušenosti, a kde, v jungiánských hlubinách, rostou jako krystaly nebo jako podmořské organismy jiné druhy parciálních jevů, jejichž neznámá a fascinující struktura promlouvá o lidském tápání a nejistotách na odvrácené straně známého světa. 

Jinotajné narativy a jejich černobílá, jedovatě barevná či barevně extatická řešení podporují vizi stínové říše, paralelního světa jevů, jevů-filtrů, jejichž vlastnosti si zpětně doplňujeme na základě srovnávání s tím, co známe a odčítáním toho, co je cizorodé a svým způsobem stejně tak varující a děsivé, jako lákavé a vzrušující. Určitě je tu pro čtení děl směrodatná polarita uvnitř a vně. Kresby lze vnímat jako okna do neznámých, ale místy povědomých dějů. Do řečišť v paměti ztracených vzpomínek, do zapomenutých míst, která však jakoby naplno ovlivňovala naši současnost a budoucnost. Archeologie jejich rozkrývání v hustém porostu zapomnění v sobě často obsahuje vracející se echo bolesti vzdáleně připomínající chirurgický zákrok. Paměť tu připomíná jizvu rozvinutou v šarlatový květ jedovatého poznání, před které se již nelze vrátit. 

Provokující název výstavy Vnitřnosti proměny postihuje přesně tento rozporný, iritující a pro lidskou představivost obtížný moment první, syrové asociace, která odmítá souvislost duchovní proměny s odpudivou a příliš uzemňující představou tělesné anatomie. Metamorfóza přece nemůže být spojována s tak profánní aurou (!). Patří ale vůbec polarity kategorií „sakrálnosti“ a „profánnosti“ do oblasti lidského rozumového poznání? Nebo jsou to spíše kategorie teologie a etiky, které se na základě poznání proměňují, aby rozlomily předsudky a konvence, které brání skutečnému prozření? Vnitřnosti proměny promlouvají ale ještě o něčem jiném. O paradoxu exaktního „ověřování“ duchovní proměny pitváním všech jejích pravděpodobných či hypotetických předpokladů.   

Petr Vaňous, prosinec 2022